text do knížky Aleše Čermáka Pes nadbíhá kličkujícímu zajíci,
část "Snění o nových systémech", reakce na otázku:
,,představme si, kdybychom se ocitli na pustém ostrově,
kde budeme nuceni vytvořit si systém takový jaký bychom chtěli,,
2012

„O“

Realitu pustého ostrova si představit nedokážu. Blažený návrat do kypící náruče matky přírody bych nečekal. Ani sborové hurá a hopla lidské vynalézavosti a pospolitosti, bez ohledu na to, kolik Cyrusů Smithů, Gideonů Spilettů a jiných báječných lidí by bylo vrženo na jeho břeh. A goldingovskou vyvražďovačku asi taky ne. Obyvatelům pustého ostrova může sice hrozit kde co, to je fakt, od zarůstajících nehtů po následnické války, ale nejhrozivěji (nebo možná nejútěšněji) vyvstává v mých pokusech o představu obyčejnost – čím delší pobyt, tím obyčejnější. Je vůbec pustý ostrov přípustný jako obyčejný? A jak dlouho by to trvalo, než by se stala ostrovem mlhavá vzpomínka na předchozí život za velkou vodou?

Mezi mnou a pustým ostrovem je však nepřekonatelná propast. Nedokážu jej vnímat jinak než jako myšlenkovou konstrukci, ve které se stejnou měrou ozývá touha i nemožnost. Lépe řečeno pustý ostrov je myšlenková konstrukce, iluze, Velké přání skryté za mnohými časnými přáními, hrací plán s pravidly vytesanými do ideálních skal. Město Blažených uprostřed vln, které kulisy perfektně vyměřených ulic vyměnilo za bukolickou atmosféru pod tropickým nebem. Pustý ostrov je nemožný, už jeho představa je postavena na skrytém paradoxu. Vždycky už je totiž obydlen Robinsonem, jedině tak pro nás existuje a jedině tak jej známe: my jako retrospektivní zprávu od Robinsona, Robinson jako jím obydlovaný. Dostat se na pustý ostrov znamená jej zrušit, v symbolickém i faktickém smyslu. Pustý ostrov není pro žádné oči, jinak by nebyl pustý. Pustota ostrova vyjadřuje čistotu bez poskvrny. Ale jak vůbec může být, dokud na něm nejsme? Proto je reálně možný jedině jako nemožnost. Je tedy pustý ostrov nesmysl, pohádka nebo nic? A proč potom tyhle pohádky nebereme vůbec nebo bereme zase až příliš vážně? Pustý ostrov je „O“. Znamená uzavření, není možné jej navštívit, je nepřístupný zevnitř a nedosažitelný zvenčí, a to žádným myslitelným zlomem v očekávaném sledu událostí (výlet, loď, bouře – ztroskotání). Nebo jinak: je přístupný právě jen myslitelným zlomem, nikoliv pouhým traumatickým geografickým přemístěním. Jak bych si tam mohl vzít nebo chtít tam vytvořit něco, co by tam už nebylo?

Netuším, jestli je prvním předpokladem politického spíš člověk (stroj tana-mana) nebo ostrov (idea), což se (mně) nakonec zdá být pozadím, o které se otázka opírá. Otázkou však vůbec není to, jaký systém vytvořit, protože ostrov je vždycky ideální, dobrý, představuji-li si, že život na něm je určován systémem, jaký bychom si přáli. Nejde o soutěž mezi různými představami dobra. Pamatujete na tu pohádku o kouzelné jeskyni, do které čas od času nechtě zabloudí nějaký fajn chlapík ze vsi v okolí a najde tam – například – spící vojsko? V jeskyni potká průvodce, který jej zavede do pokladnice a řekne mu, že si může vzít, kolik unese, nesmí však se podívat do kapes dřív než doma. Cestou domů to samozřejmě nevydrží (je to našinec) – a v kapsách najde listí, hnůj, něco podobného. Pochopitelně, že daný obsah kapes okamžitě zlikviduje. Nejde však o škodolibý chyták („Chacha, nevydržel to.“) nebo lovení bobříka vytrvalosti („Nepodíváš se, jinak budeš tratit!“). Pointa je v tom, že jde v obou případech o totéž, to, co je na jednom místě hnůj, je na jiném zlato. A jelikož jeskyně znamená totéž, co ostrov, z uvedeného plyne, že jde o ostrov sám, o to místo, které dělá bezcenné a zkažené ryzím. A že je tedy fuk, jak se zabydlíme, záleží na tom, kde se zabydlíme. Jedinou otázkou je, kudy se tam dostat, když se zdá zcela nemožné reálně obydlet neprostupný kruh ideje. Jak se dostat na ostrov, když dějiny nás učí, že ostrov se takzvaným dosažením buď tragicky hroutí a ruší, transformuje ve zrůdnost, případně se stále znovu jako chiméra odkládá do nepřítomné budoucnosti? Jak se dostat na ostrov, který přece musí být teď, má-li být reálný? Může nás svádět představa foucaultovské heterotopie nebo něčeho podobného, ale ta je pořád jen symbolickým obrazem, byť reálně existujícím. Navštívený ostrov je mnohem víc, protože se v něm slévá symbolické a reálné, přičemž zástupnost obrazu mizí, stejně jako mizí touha po něm. (Obraz a touhu nelze odloučit, kde je jedno, je i druhé.)

Z předchozího asi svitlo, že je mi bližší chápat pustý ostrov jako tajemství než jako komunu (které však rozhodně nejsou mimoběžné a první podle mého názoru podmiňuje druhé). Odpovím proto oklikou. Znáte tu čchanovou historku o Západní zemi? V jediné kšaně ji můžeme uskutečnit. V jediné kšaně ji můžeme přenést do našich Východních zemí. V jediné kšaně ji můžeme nechat rozpadnout. K tomu si s sebou ochotně vezmu všechny potřebné inštrumenty.